Den, kdy jsem se podruhé narodil
Je krásný srpnový den, mám za sebou první rok života a trávíme s pánešky dovolenou na chaloupce v krásném kraji Českého Švýcarska. Hned pod chaloupkou máme les a panička mě s Andíkem vzala na houby. Jelikož jsem ale hlava paličatá, vzala si pro jistotu pro mě elektrický obojek, kdybych se jal pronásledovat nějakou tu srnku. V domnění, že je bezpečné nás pustit hned blízko chalupy, odepnula vodítka, abychom se trochu proběhli. Dál v lese už by mohla nějaká ta zvěř přeci jenom být nebo bychom mohli potkat nějakého správce parku a tomu by se nemuselo líbit, že jsme na volno. Ovšem, to neměla dělat. Podcenila můj vytříbený nos a neuvědomila si, že takových 50 m pod námi teče řeka (kdo zná České Švýcarsko, zná i tamní soutěsky), já totiž miluji, ale opravdu miluji vodu..........
Nasál jsem tu vůni a rozběhl se střemhlav dolů do lesa. Panička už věděla, která bije a začala pískat, volat, zvonit na obojku a i tu ránu mi tam šoupla. Jsem ale velký tvrďák, tak jsem se jen na minutku zastavil, podíval se po ní a s pohledem víš co mi můžeš se rozběhl znova ke svému živlu. No, dovedete si to představit, tu jsem seběhl cestičku od zvěře, tu jsem seskákal po pár kamenech a ejhle, najednou jsem stál na skále, dolů to mohlo být asi 10 metrů, ale už se nedalo po čem běžet, leda bych se svezl po tom óbr kameni a nahoru za paničkou už jsem se taky nemohl dostat, ty kamínky co jsem seskákal, byly přeci jen trochu vysoko. Slyšel jsem, jak na mě ze shora volá, trošku se jí třásl hlas, asi se o mě bála, nu což, já už se začal bát taky. Co budu dělat? A tak jsem na ní štěkal, aby si pro mě přišla. Ona ale nešla, doběhla do chalupy uklidit Andyho a pro pomoc. Dědu usadila na tom místě kde jsem zmizel a se sestrou běžely lesem k pašerácké stezce, aby se dostaly dolů a mohly mě najít. Než tam doběhly a tu nebezpečnou stezku slezly, zabralo jim to asi hodinu.
Já se mezitím odvažoval k seskoku do vody, po de mnou byl přístav s lodičkami a plno lidí tam sledovalo co budu nakonec dělat. Inu, sebral jsem odvahu a skočil. Jej, ta voda byla jak žiletky. Jakmile jsem tam hupsnul, oba převozníci vyrazili na lodičkách mě vytáhnout z vody, ale strašně jsem se jich bál a tak jsem jim stále unikal, když jsem se vyškrábal na padlý strom, abych si odpočinul, už se ke mě hnali, tak jsme musel zase do vody, abych jim utekl. Nemohl jsem už ale a začal se pomalu topit, nakonec mě ten jeden hodný pán přeci jen chytil a vytáhl ven. Přivázali mě šňůru k obojku a našli na něm číslo na paničku, tak se jí pokoušeli dovolat, ale ona v tom lese neměla signál, tak nakonec volali na zprávu parku, aby si mě vyzvedli a někde zatím uložili než seženou paničku. Naložili mě tedy na loďku a vezli mě do druhého přístavu, dvě slečny se mě ujaly a že tam na správce se mnou počkají.
Panička se sestrou zatím zdolaly tu obávanou stezku a když jsem s děvčaty vycházel z přístavu, ony akorát přicházely. Nejdříve panička ani já jsme nevěřili vlastím očím, že jsme se opět sešly, ale když se rozkoukala a já taky, začal jsem se blaženě vrtět a ona brečet. Dostal jsem přes zadek, ale pak mě málem umačkala. Když jsme se uklidnili, holky paničce vyprávěly co se dělo, ta jen zírala, jaký jsem hrdina. Nakonec přijela druhá lodička a odvezli nás zpět do toho prvního přístavu, protože po té stezce jim to převozník rozmlouval a cesta pro turisty byla zrovna ten rok v rekonstrukci, tak nás převezli. Panička převozníkům moc děkovala a pak se k nim ještě jednou vrátila s rumíčkem jako velkým díkem. Děda se mezitím ze skály přestěhoval do hospody a nadšeně nás vítal, když jsme se ze soutěsky vynořili.
Jsem rád a panička taky, že jsem vše přežil jen s malým škrábancem, ale od té doby mě panička na chaloupce už z vodítka nepouští. Ví proč :-)